DNS dle Koláře (dynamická neuromuskulární stabilizace)

Při trénincích i skupinových lekcích využívám konceptu Dynamické neuromuskulární stabilizace tzv. Pražské školy. Zakladatelem této metody je prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D. (více na www.dns-cz.com)

 

Tato špičková rehabilitační, ale také tréninková technika dle prof.Koláře úspěšně léčí bolesti páteře, svalů i kloubů. Šetrně a efektivně Vás vrátí k aktivnímu životu nebo zvýší Vaše sportovní výkony. Základním cílem v obecné rovině je zlepšení segmentální stability páteře a aktivace hlubokých stabilizátorů trupu. Uvědomění si neutrálních-tedy pro tělo ekonomicky nejvýhodnějších – poloh jednotlivých částí těla nejprve ve statických pozicích a pak také v dynamických aktivitách.

 

Cvičení dle DNS

 Princip metody

Prostřednictvím technik DYNAMICKÉ NEUROMUSKULÁRNÍ STABILIZACE ovlivňujeme funkci svalu v jeho posturálně lokomoční funkci. Tento koncept obsahuje obecné principy, a proto se řadí mezi obecné fyzioterapeutické metody.

Při běžném způsobu posilování svalů se vychází hlavně z anatomické funkce. Posilovací cvičení jsou potom odvozena ze začátku a úponu svalu. Na tomto principu je sestrojena i většina posilovacích strojů používaných v posilovnách.

Při rozvoji síly svalu však nelze vycházet pouze z jeho začátku a úponu, ale i z jeho začlenění do biomechanických řetězců. Ty však nelze odvozovat pouze z anatomických souvislostí, ale také z řídících procesů CNS (centrálních programů). Je třeba si uvědomit, pokud cvičíme například prsní svaly, jsou vždy aktivovány i svaly, které stabilizují jejich úpony, tj. svaly zádové, bránice, břišní svaly atd. Tato funkce je automatická a u většiny lidí velmi omezeně ovládaná volním způsobem, nemluvě o hlubokých svalech, které jsou pro posturální (stabilizační, zpevňovací) funkci obzvlášť důležité.

V případě insuficience při zpevnění segmentu (ů)-jednotlivých částí těla- hovoříme o posturální instabilitě. Chybný nábor svalů při stabilizaci si jedinec automaticky a neuvědoměle zafixuje do všech vykonávaných pohybů a cvičení. Důsledkem je stereotypní přetěžování, které je významným etiopatogenetickým faktorem řady hybných poruch.

Aby nedocházelo k přetížení měkkých tkání a skeletu, musí svalová aktivita, resp. centrální nervový systém a vazivový aparát zajistit, že zpevňování segmentu(ů) se děje v centrovaném postavení kloubu (v naší terminologii hovoříme také o neutrální poloze). Předpokladem je rovnováha mezi svaly v celém biomechanickém řetězci a také mezi vynaloženou stabilizační svalovou silou a velikostí zevní síly. Což s aktivním přístupem klienta dokáže technika DNS úspěšně rozvinout.

Rozhovor s prof. Pavlem Kolářem

Světový fyzioterapeut se zamýšlí nejen nad souvislostí mezi stavem těla a duše, ale také nad limity léčby, cenou života a uvědoměním si toho, co bude po smrti.
text: Marcela Pecháčková, Lidové noviny 15.2. 2013

Říkali vám rodiče, narovnej se?
Neustále. V té době jsme museli ve škole sedět s rukama za zády, držet lopatky u sebe, takže mi mamka zapichovala prst mezi lopatky a narovnávala mě.

Děláte to teď svým dětem?
Ani ne. Už se naštěstí opouští ten sokolský způsob držení těla – lopatky k sobě, vystrč prsa a zastrč břicho. Důležité je naopak uvolnění, aby držení těla bylo spojeno s co nejmenší aktivitou svalů, a tím i nízkou námahou. Významnou roli v držení těla má správný dechový stereotyp a v něm pak má zásadní roli bránice.

Jak to funguje?

Když vtáhnete břicho, nemůžete dobře použít bránici. Proto když vidíte sportovce, kteří musí uplatnit sílu spojenou s účelovou technikou – zápasníky sumo, vzpěrače-, nikdo z nich nemá břicho six pack, pekáček buchtiček, ale spíš bříško. Bránice má pro zlepšení trupu významnější roli něž břišní svaly a je i silnější.

Možná většina lidí neví, že bránice je sval.

Ono se o ní moc neví, protože je schovaná mezi hrudníkem a břichem, uvnitř těla. Je to ale velmi silný sval, který má obrovskou roli nejen při dýchání nebo držení těla, ale třeba i při zvracení a říhání. Také plní roli svěrače, což zaručuje, že se nám nevracejí žaludeční šťávy. Děláme na to studie a už víme, že správným ovlivněním bránice můžeme až o dvě procenta zvýšit tlak v jícnu, a tím i jeho správnou trávicí funkci. Již Hippokrates považoval bránici za centrum duševní činnosti.

Proč?

Byla ji přisuzována funkce, která ovlivňuje činnost srdce ve smyslu jeho přizpůsobení hnutí mysli, emocím. Proto jí v těch dobách říkali phrenes, duše. Tento sval může být bránou k vývoji různých onemocnění. Když ho někdo umí ovládat, má dobré preventivní předpoklady.

Vy si umíte hýbnout bránicí?

Ona se hýbe při každém nadýchnutí, její zapojení je automatické. Obtížná je schopnost jejího volního ovládání.

Je to vaše téma?

Jedno z témat, kterému se věnuji i výzkumně. Hlavně z pohledu bolesti zad. My pořád posilujeme záda nebo břicho, ale větší význam má právě trénování správné funkce bránice. Vrcholový vzpěrač má bránici dvakrát větší než my ostatní. Funguje jako píst, který stlačuje orgány, mění nitrobřišní tlak, a tím opírá páteř z přední  strany. Na magnetické rezonanci je dobře vidět, že když dýcháme nebo chceme něco zvednout, bránice se oploští a posune například ledvinu o několik centimetrů.

Potřebujete znát příběh svého pacienta? Kdo je, jak žije?

Bez toho to nejde. Můj pacient žije v nějakých vztazích, sociálních podmínkách, které ovlivňují jeho duši-a tu není možné oddělovat od těla. Mnoho onemocnění pramení z psychosociálních vztahů. Problém, jako je rozpad rodiny anebo ztráta práce, může být příčinou biologického problému a opačně. Tuhle vazbu je nutné v medicíně neustále respektovat. Není možné například vidět rentgen s vyhřezlou ploténkou, aniž bych znal psychiku pacienta a jeho sociální status.

Ptala jsem se jednoho neurochirurga, jestli ví o mozku, který jde operovat, komu patří, jak ten člověk myslí, cítí, jak žije. A on mi řekl: Vůbec, mě zajímá problém.

Samozřejmě že u některých onemocnění, jejich vzniku a vývoje, to není tolik potřeba. Ale pokud operatér nevnímá svého pacienta ve zmíněných vztazích, těžko pochopí, jak je možné, že když operoval stejnou technikou stejný nález, proč u jednoho to pomohlo a u druhého nikoliv. Každý z nás máme jinou kvalitu centrálního nervového systému, jinou hojivost….

Jsou studie, které detailně sledují vliv psychiky na onemocnění těla?

To je základní úkol psychosomatiky, což je obor, který udělal velký pokrok. Má ovšem jeden problém: Student medicíny se s ním moc nesetká. Přitom je to specializace, která se prolíná všemi klinickými obory. Dnes se dostává až na buněčnou úroveň, a tím vysvětluje vztahy mezi tělem a psychickou exaktními důkazy. V závislosti na takto provázaných vztazích musí být v medicíně akceptován vztah vzájemné důvěry mezi pacientem a lékařem, který nelze nahradit vztahem klient a expert.

Uměl byste pochválit stres?

Jistě, stres je chápán jako něco, co poškozuje, jako něco, čeho je třeba se zbavit. Stres ale přináší jakákoliv zátěž, a pokud je přiměřený, pak je užitečný. Když si jedete zaběhat, je to stres, ale vy jím zlepšujete kardiovaskulární, respirační, imunitní či metabolické funkce.

Možná jsem výjimka, ale já stres potřebuju, a pokud nepřijde sám, postarám se, aby dorazil. Teprve pak jsem dobře nastartovaná a jedu.

Mám to taky tak. Vím, že potřebuju trošku stresové prostředí, abych byl výkonnější. Můj mozek je daleko efektivnější pod stresem. Když mám termín odevzdání knihy, přečtu dvacetkrát více článků a knížek, než kdybych nebyl pod tlakem. Jistá míra stresu je užitečná, je potřeba poznat adekvátní míru. Nadměrný stres ubližuje.

Vy umíte sám sebe uchránit před nadměrným stresem?

Naučil jsem se to. Tak, že jsem se pozoroval, poznal. Umím sám sebe vnímat, a když cítím, že mě nadměrný stres ohrožuje i v rámci mého onemocnění, dokážu zastavit. Někdy je to těžké a stává se mi, že jdu za hranice, kam bych se neměl vydávat. Když se tak stane, mám nejen větší obtíže, ale projeví se to i v mém myšlení a chování: Jsem více negativistický.

Jací byli vaši dva školitelé – paní Mojžíšová a profesor Vojta?

Autentičtí. Nechovali se nikdy účelově – byli poctiví v myšlení i v práci. Nikdy nezneužívali své myšlení ve prospěch osobní slávy nebo peněz a oba byli velmi upřímní. V medicínské oblasti měli trochu problém, protože-jak to říct- prostě své metody prosazovali příliš radikálně, nediplomaticky, někdy i extrémně. Čas ukázal, že většina jejich názorů byla pravdivá a účinná, ale za svého života byli i hodně nenáviděni a zůstali nepochopeni.

Vy jste se u nich přímo učil?

K paní Mojžíšové jsem chodil už na škole. Znal jsem se s ní velmi dobře a vím, jak ji tížilo, že nemá vysvětlení pro své postupy. Možná doufala, že bych jí v tom mohl pomoct. Jenže já jsem byl hodně mladý a nezkušený. Ale časem se díky naší škole podařilo do určité míry medicínsky vysvětlit, že její metoda nebyla pouze alternativní.

A profesor Vojta?

Ten mě ovlivnil velmi. Jezdil jsem s ním na začátku devadesátých let přednášet do Říma. Tehdy jsme se hodně poznali a spřátelili se. Zanechal ve mně hlubokou stopu-ani ne tak svou technikou, ale spíš lidsky a způsobem myšlení. Měl systémový pohled na svět-myslím, že jsem si to donesl, neustále se jako on snažím věci zařazovat, nechci je vidět izolovaně.

V čem se to projevuje?

Dnešní medicína, jak už jsme si říkali, je hodně atomizovaná. Je lékař, který se zabývá dolní části jícnu, jiný horní části jícnu, což je důležité, ale oslabuje to všeobecnou vzdělanost a poškozuje vnímání systému. Dnes je „medicína postavena na důkazech“ a důkaz určuje terapeutický postup. Medik se dozví spoustu informací o jednom malém nádoru, ale již málo o systémovém řazení informací. V pojetí medicíny založené na důkazech převažuje nepoměr mezi množstvím často nepřehledných dílčích poznatků na jedné straně-a váznoucím budování teorií, které umožňují jejich efektivní organizaci do větších celků, na straně druhé. Převládá analytický směr poznání nad syntetickým, jestli mi rozumíte.

Pokouším se. Jenže na strukturované myšlení nejsem zavedený, neumíme to.

Protože nám chybí systematické teorie. Neumíme své myšlení třídit, zařazovat jednotlivosti. Novými vědeckými poznatky jsme v medicíně zahlceni. Proto se musíme naučit poznatek zařadit a neustále rozlišovat informace a procesy z hlediska jejich obecnosti, specifičnosti, podřízenosti, proměnlivosti, konstantnosti a také z hlediska jejich časové osy. Dnešní učitel by neměl předávat poznatky, ale zařazovat informace a vytvářet na ně správný náhled.

Rozumím vám, ale přece jen: Našel byste příklad? Jste učitel i terapeut…

Tedy například: Nechám udělat dítěti rentgen páteře a vidím, že má skoliózu, vyklenutí páteře do strany, což je ortopedické onemocnění. Ale zkusím jít dál. Zjistím, že toto dítě neumí dobře napodobovat pohyb nebo neumí dobře vnímat prostor. Jde tedy o funkci mozku, která bude významně rozhodovat, jaks e skolióza bude vyvíjet, jak dítě bude reagovat na terapii a podobně. Onemocnění tak musím vidět v systému, nikoliv v jednotlivosti. On totiž v organismu téměř neexistuje článek, který by byl izolovaným prvkem. Systémové uvažování prostě musí lékař – a nejen lékař – mít. A my jsme se ocitli v atomizovaném, izolovaném myšlení, chybí nám schopnost vidět věci a procesy v souvislostech.

Nejspíš se i vy – v důsledku svých terapeutických úspěchů – pokoušíte prodloužit lidský život, Má to smysl?

Vždycky je třeba dbát, abychom „dávali život létům“ a ne „léta životu“. Někdy bojujeme o život i přesto, že neslibuje kvalitu.

Jak rozhodnout, že život je nekvalitní, že ztratil smysl? Narážím na eutanazii.

Na tak malý prostor je to příliš široká eticko-medicínská otázka. Ptám se jen: Kam až má medicína jít? Stoupla její úroveň a prakticky totální pojišťovací systém umožnil indikovat léčbu a invazivní výkony v takovém spektru, že je třeba diskutovat o jejich smyslu.

Jak to myslíte?

Míním tím například složité chirurgické výkony u biologicky starých lidí: Má cenu dělat bypass devadesátileté babičce? Nebo biologickou léčbu u onkologicky nemocných lidí v terminálním stádiu? Důkazy, které obhajují takové postupy, staví na době přežití, na novorozenecké úmrtnosti či na exaktních, ale často izolovaných parametrech, ale chybí hodnocení kvality života. Víte, starý člověk dříve poznal, že nastal jeho čas, a zemřel: Byla to jeho volba a přirozená fáze života. Kdežto v dnešní době se v některých případech smrt dostala do nepřirozených podmínek-a z toho pramení etické problémy, které má medicína před sebou. Jednou budeme muset stanovit, jakou má život cenu. Vyčíslit ji.

A od ní odvíjet smysl jeho prodlužování?

S důrazem na jeho kvalitu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

DNS kurz, Praha Motol 2013

 

Comments are closed.